Dětská hřiště a zahrady v přírodním stylu (materiál využitý v metodice MŽP ČR)
K dětským hřištím jsme našli materiál, ze kterého čerpá Ministerstvo životního prostředí ČR. Zde je výňatek:
… Děti si ale chtějí hrát tady a teď. Nové řešení za pět nebo deset let, „až bude více peněz“, jim nepomůže. Tato situace však nabízí také šanci přehodnotit staré způsoby myšlení. Prolézačkami vybavené holé plochy byly dobré z pohledu dospělých, neboť jim umožňovaly snadný dozor a kontrolu dětí. Jenže nerušená volná hra se tu nerozvíjela. Prostoru vhodného k volné hře, kterou každé dítě potřebuje ke svému vývoji, je omezené množství, tak jako vzduchu, vody nebo půdy. Dokud nám tyto přirozené zdroje byly k dispozici bez omezení, bezmyšlenkovitě jsme je spotřebovávali. Dnes ale v dětském životním prostředí převažují zóny nebezpečí. Proto musíme vědomě a cíleně vytvářet místa, ve kterých se děti mohou seznámit s přírodou a kde si mohou svobodně vytvářet své vlastní hry. Těmito místy jsou zahrady u mateřských škol, školní dvory a dětská hřiště.
Tato kniha vypráví o několika mateřských školách v Německu – o učitelkách, rodičích a architektech, kteří nechtěli čekat na lepší časy. Odborníci a laici vytvořili společnými silami zahrady v přírodním stylu, kde si mohou děti volně hrát, a kde se snáze pracuje i učitelkám.
Proces malých samoorganizovaných kroků je pro většinu zúčastněných novou a neobvyklou zkušeností, během níž se mohou mnohému naučit a zároveň změnit sami sebe. Pokud se najdou lidé s odvahou učinit první kroky a zahájit tento jedinečný projektový a myšlenkový proces, otevřou se netušené možnosti a dosud neznámé zdroje. Tato kniha chce dodat odvahu všem, kdo nesou odpovědnost za zahrady u mateřských škol, školní dvory a dětská hřiště. Chce dodat odvahu ke změnám a důvěru v tvůrčí sílu dobře moderované a odborně vedené skupiny. Inspiraci, rady a návody zde naleznou nejen rodiče, učitelky a projektanti, ale též všichni, kdo o podobě venkovních prostorů pro děti rozhodují, tzn. zástupci obecní rady, komunální politici, zástupci církví, sociální pedagogové, odborníci ze stavebních úřadů nebo ředitelky a ředitelé škol. Volná, dětmi samotnými organizovaná hra je podmínkou pro jejich zdravý vývoj. Odpovědnost za to nenesou jen rodiče a odborníci. Tvůrčích procesů se může účastnit každý, komu se nechce čekat na lepší časy!
……
„Brrmm, brrmm...“
Tříletá Kathrin napodobuje zvuky jedoucího auta a krouží při tom kouskem chleba s medem po okraji talíře. „Přestaň si hrát a sněz svou snídani,“ říká její učitelka. Kathrin neodpovídá. Zatímco kouše sousto chleba, pozoruje medovou stopu, kterou její „auto“ zanechalo na talíři. Opisuje stopu ukazováčkem, zkouší jí dát nový směr a opět napodobuje zvuky auta. Učitelka si hluboce povzdychne, ale už nic neříká, protože ví, že Kathrin může zvládnout obojí: hru i snídani. Kathrin si hraje, protože to jinak nedokáže. Hra je genetický program, který má člověk společný se všemi vyššími savci. Dospělým a dětem připadají hrající si koťata nebo štěňata legrační a nemohou se na ně vynadívat. Mláďata se hrou učí druhy chování, které potřebují pro přežití. Koťata cvičí ve hře například lovení a chytání, a to s náramnou radostí. Kathrin už přežije, aniž by trénovala chytání, lov či útěk. Usedne k prostřenému stolu a když je nejhorší hlad utišen, začne si hrát, místo aby „pěkně vyjedla talíř“. Kathrin trénuje svou inteligenci. To, co dospělým připadá jako ztráta času, totiž vedle příjmu potravy si ještě hrát, je automatický učební proces rozvíjející inteligenci. Tu inteligenci, kterou se savci homo sapiens sapiens vyznačují a která je základem naší dnešní civilizace a kultury.
……
Tak jako o přírodních zdrojích vzduchu, vody a půdy začínáme o zdroji volné hry přemýšlet teprve teď, když ho ubývá a my už ho nemůžeme neomezeně spotřebovávat. Následky tohoto nedostatku vidíme až opožděně ve vývojových defi citech dětí a mladistvých. Projevují se jako poruchy chování a učení, agrese, nemoc nebo návyk. Zásadní změny nedosáhneme pomocí podpůrných opatření, protidrogových kampaní nebo pohybových dnů, nýbrž tím, že dětem poskytneme vhodné prostředí, ve kterém je nerušená hra zase možná. Proto je dnes tak nezbytně důležité přemýšlet o tom, jak má být uzpůsobeno okolí, které bude opět poskytovat prostor pro přirozenou dětskou potřebu her. Tato kniha chce povzbudit k tomu, aby bylo okolí zase přeměněno v prostory plné prožitků, her a přírody – v herní prostory v přírodním stylu. Ukážeme konkrétní kroky, které jsou k tomu nutné. Samozřejmě jsou potřeba i materiální prostředky, avšak pravděpodobně méně, než se obáváte. Nikdo nemusí čekat, až „ti nahoře něco udělají“, nebo než zákonodárce schválí předpisy. Rozhodující je fantazie, odvaha a tvořivost rodičů, učitelek a ostatních, kteří nesou za děti odpovědnost. S těmito schopnostmi a kompetentním projektantem při ruce se dají hory přenášet.
celý text je k přečtení tady..